Jaký kámen byl nalezen v pěsti mrtvého Štěpána?

Jednoho dne šli dva horníci dělat seno. Cestou si lehli pod strom a brzy usnuli. Mladík, který se jmenoval Štěpán, se probudil, jako by ho někdo strčil. Nedaleko uviděl krásnou mladou ženu s černým copem a bohatými šaty. Štěpán si uvědomil, že před ním je Paní měděné hory (Malachit).

Hrdina byl vyděšený: slyšel od starých lidí, že čarodějnice „miluje triky s lidmi“. Malachitská dívka mu nařídila, aby řekl továrníkovi, aby „vypadl z dolu Krasnogorsk“. Jinak potopí všechnu měď tak hluboko, že se k ní nikdo nedostane. Pokud Stepan sdělí vše doslovně, slíbila, že si ho vezme. Poté se Paní měděné hory proměnila v zelenou ještěrku a zmizela mezi kameny.

Stepan se rozhodl a přede všemi dělníky sdělil Malachitovi slova úředníkovi. Rozzlobil se, nařídil hrdinu zbičovat a pak spustil do nejubožejší a nejvlhčí jámy, připoutal řetězy a nechal těžit drahé kameny.

V dole se mu znovu objevil malachit. Pochválila Štěpána za jeho odvahu a nabídla, že uvidí její věno: modré, azurové, měděné, zlaté pokoje plné nesčetných pokladů.

Malachit hrdinovi připomněl, že slíbila, že si ho vezme. Štěpán odpověděl, že si ji za manželku nevezme, protože „byla slíbena jiná“. Paní z Měděné hory slyšela takovou odpověď a pochválila chlapíka, že za ni nevyměnil svou Nastenku. Dala mu dárek pro nevěstu – malachitovou šperkovnici a slíbila, že mu zlepší život. Malachit navíc dal Štěpánovi slzy, které se proměnily v drahé kameny. A nakonec přikázala Stepanovi, aby si na ni už nikdy nevzpomínal.

Štěpánův život se začal rapidně zlepšovat. Byl převezen z prohnilých jatek do lepšího a poté zcela propuštěn z nevolnictví. Hrdina ale nemohl zapomenout na Paní měděné hory. Vyhubl, zeslábl před očima a začal chodit do lesa, prý na lov, ale ve skutečnosti se chystal na místo, kde se poprvé setkal s Malachitem.

Po jedné z těchto procházek se nevrátil domů. Byl nalezen mrtvý a v jeho ruce byly drahé kameny – slzy paní měděné hory. Když se je pokusili vytáhnout, rozpadly se na prach.

Komentář psychologa

Tento příběh je o tom, jak se praktické úvahy a sny střetávají v lidské duši, touha po tajemných možnostech.

Postavy v pohádce symbolicky představují duševní jevy.

Paní měděné hory je snem o jiném životě, jiných možnostech. Vždy slibuje odměnu za odvahu, za to, že člověk obětuje pohodlí kvůli úspěchům (s nejasnými vyhlídkami).

Když ji Stepan potká, v jeho duši začne konflikt: sen nebo rutina. Abyste však mohli jít za svým snem, budete se muset vzdát známých a spolehlivých výhod.

Hosteska od hrdiny především vyžaduje oběť a vyzývá ho, aby byl hrubý na své nadřízené. Navíc trvá na hrubé formě vyjadřování. To znamená, že testuje odvahu hrdiny.

Štěpán v pohádce symbolizuje vědomou část lidské psychiky, jeho sebeuvědomění. A to je v tomto případě spíše slabá stránka.

Malachit slíbí, že se s ní ožení, pokud se hrdina postaví úřadům. Štěpán si není jistý, jestli to potřebuje. Tolik lidí ve skutečnosti pochybuje, zda sen stojí za to porušit obvyklý způsob života.

Štěpán začíná více přemýšlet o tom, jak uskutečnit svůj sen. Proto skončí ve vnitřní kobce, ve sklepě, kde žijí pochybnosti a strach. Dále v ději příběhu si pouze PŘEDSTAVUJE vzpouru proti svému rutinnímu životu a svým nadřízeným, a v důsledku toho se ocitne připoutaný ke svým pochybnostem.

Po splnění všech podmínek se Štěpán v jeskyni opět setká se svým snem. V duši má dvojí cit: na jednu stranu o ni usiluje, na druhou stranu se bojí. A v reálném životě nepovažujeme impulsy duše vždy za absolutní dobro. Zastavují nás příklady neúspěšných příkladů lidí, kteří se našli, ale zároveň ztratili svou přiměřenost v očích ostatních. Zároveň nás ale láká i image šťastlivce, který dal na věc všechno a vyhrál.

Po prozkoumání všech krás dostává Stepan nabídku na dohodu: vzdát se všeho, co žil, a oženit se s Malachitem. V opačném případě opusťte vše, co jste nasbírali úmornou prací, a jděte za svými sny. Hrdina se rozhodne pro svůj obvyklý život.

Za to dostává materiální výhody: nevěstu, bezplatný certifikát, kariéru. Ale místo snu se v mé duši usadí melancholie.

Štěpán nenachází v životě štěstí a začíná chřadnout. Často chodí do lesa: symbolicky se vrací ke svému snu. Ale podruhé ji nenajde. Smrt hrdiny znamená duchovní slepou uličku.

I když se příroda snažila Štěpánovi pomoci. Hosteska mu dala dárky – části svého světa: krabici a drahé kameny. Ale Štěpán z nich neměl žádný materiální ani duchovní prospěch. Své ženě nedovolil nosit šperky, ale drahé kameny si nechal na památku. I když majitel řekl, že to prodá za hodně peněz. Hrdina neproměnil dary v energii života a nemohl z nich čerpat sílu. Zemřeli spolu s hrdinou.

Jak z této situace ven

Štěpán je symbolem špatně vyvinuté vědomé části osobnosti. Nedokázal jít za svým snem ani na něj zapomenout. Uvíznutý mezi, melancholický a v duchovní slepé uličce. Existují však tři způsoby, jak se z takových životních podmínek dostat:

1. Opravdu zapomeňte na sen.
2. Následujte ji a přijměte náklady.
3. Přizpůsobte si sen a spřátelte se s realitou.

Za tímto účelem:

• Nebojte se snít.

Přijměte svůj sen, bez ohledu na jeho formu. Štěpán se malachitu hned, ještě před všemi problémy, bojí. I když je to božstvo, které často přináší lidem štěstí. V životě si tedy lidé často myslí, že jejich sen je hanebný, dětinský a že je potřeba před ním utéct.

Opusťte logiku všechno nebo nic.

• Lidé věří, že musí něco dělat „na sto procent“, nebo to nedělat vůbec. Je jasné, proč je hřbitov snů tak rozlehlý. Většina snů nepotřebuje všechen prostor ve vašem životě. Budou šťastní ve skromném území, zahřátém vaší pozorností. Jen jim dejte trochu prostoru a tepla.
• Najděte malé formy snů.

Obvykle si člověk při přemýšlení o svém snu představuje jeho nejvyšší ztělesnění. Pak se podívá, kde je a kde je cíl, a vzdá to. I když má smysl najít malou formu snu – činnost v souladu se snem, ale přístupnou. Podle tohoto principu bude možné realizovat jak velké životní aspirace, tak velmi všední každodenní.

Pokud se vám materiály o Pedagogické radě líbí, přihlaste se k odběru našeho kanálu Telegram, abyste se o akcích dozvěděli jako první.

V horkém letním dni odešli z dolu dva dělníci na vzdálené sečení. Unavili jsme se a ulehli k odpočinku. Po chvíli se jeden z dělníků Štěpán probudil a uviděl na kameni sedět dívku v krásných šatech připomínajících malachit a s černým copem. Stepan si vzpomněl na to, co řekli starší, a poznal v dívce paní z Měděné hory. A ona se ušklíbla, zavolala k sobě Štěpána a nařídila mu, aby řekl továrníkovi, aby vypadl z krasnogorského dolu. A na konci dodala, otáčející se jako ještěrka, že si Štěpána vezme, pokud vše přesně splní. Pro Stepana bylo těžké splnit rozkaz paní, ale udělal vše, co požadovala. Úředník se na toho chlápka rozzlobil a nařídil, aby ho zmlátili a pak přivázali řetězy v dole, aby mohl získat další malachit. Brzy se objevila Paní, poděkovala Štěpánovi, že se úředníka nebál a její ještěrky mu sundaly okovy. Paní jí ukázala celé své podzemní království a Štěpán jí řekl o své nevěstě Nasti. Paní darovala mladému páru malachit box, ale požádal je, aby si na ni a její království nevzpomínali. Po nějaké době dostal Štěpán rozkaz najít velký blok a sloupy malachitu. Stepan neposlouchal rozkaz paní, vzpomněl si, kde v jejím království něco takového viděl, a ukázal to úředníkovi výměnou za svobodu pro sebe a Nasťu. Pak se Štěpán oženil, ale začal chátrat. A v místech, kde žil, zmizel malachit. Po nějaké době bylo Stepanovo tělo nalezeno nedaleko dolu a v ruce držel smaragd. Lidé říkali, že vedle těla viděli velkou plačící ještěrku.

Podívejte se na karikaturu „Paní měděné hory“:

Přečtěte si text pohádky s obrázky online:

Dva z našich továrních dělníků se šli podívat na trávu.

A jejich kosení bylo daleko. Někde za Severuškou.

Byl sváteční den a bylo horko – vášeň. Parun je čistý. A oba byli ve smutku nesmělí, tedy v Gumeshki. Těžila se malachitová ruda a také sýkora modřinka. No a když přišel kinglet s cívkou, byl tam závit, který by pasoval.

Byl to svobodný mladý muž, nezadaný a jeho oči začaly zelenat. Ten druhý je starší. Tenhle je úplně zničený. V očích je zelená a zdá se, že tváře zezelenaly. A muž neustále kašlal.

V lese je dobře. Ptáci zpívají a radují se, země se vznáší, duch je světlo. Poslouchejte, byli vyčerpaní. Dojeli jsme do dolu Krasnogorsk. Tehdy se tam těžila železná ruda. Naši chlapi si tedy lehli do trávy pod jeřabiny a hned usnuli. Teprve najednou se mladík, přesně ten, který ho strčil do boku, probudil. Podívá se a před ním na hromadě rudy u velkého kamene sedí žena. Je zády k tomu chlapovi a z jejího copu můžete vidět, že je to dívka. Cop je šedočerný a nevisí jako u našich dívek, ale drží se přímo na zádech. Na konci pásky jsou buď červené nebo zelené. Prosvítají a jemně zvoní jako měděný plech.

Chlápek žasne nad kosou a pak si všímá dál. Dívka je malé postavy, vypadá dobře a má takové cool kolo – nebude sedět. Nakloní se dopředu, podívá se přesně pod nohy, pak se zase nakloní, ohne se na jednu stranu, na druhou. Vyskočí na nohy, zamává rukama a pak se znovu sehne. Jedním slovem, artut holka. Slyšíte, jak něco brblá, ale není známo, jakým způsobem to mluví, a není vidět, s kým mluví. Jen smích. Zřejmě se baví.

Chlápek se chystal říct slovo, když najednou dostal ránu zezadu do hlavy.

„Moje matka, ale tohle je samotná Paní! Její šaty jsou něco. Jak to, že jsem si toho hned nevšiml? Odvrátila oči svou kosou.“

A oblečení je opravdu takové, že nic jiného na světě nenajdete. Z hedvábí, slyš mě, malachitové šaty. Existuje taková rozmanitost. Je to kámen, ale pro oko je jako hedvábí, i když ho pohladíte rukou.

“Tady,” myslí si chlap, “problémy! Jakmile to projde, než si toho všimnu.” Od starých lidí, vidíte, slyšel, že tato Paní – malachitská dívka – ráda triky s lidmi.

Zrovna když ji něco takového napadlo, ohlédla se. Vesele se na toho chlápka podívá, vycení zuby a v žertu říká:

“Cože, Štěpáne Petroviči, darmo zíráš na dívčinu krásu?” Za pohled totiž berou peníze. Pojď blíž. Pojďme si trochu popovídat.

Ten chlap se samozřejmě bál, ale nedal to najevo. Připojený. I když je tajnou silou, stále je to dívka. No, je to chlap, což znamená, že se stydí za to, že se stydí před dívkou.

“Nemám čas mluvit,” říká. Bez toho jsme spali a šli se dívat do trávy. Zasměje se a pak řekne:

– Zahraju vám melodii. Jdi, říkám, mám co dělat.

No, chlap vidí, že se nedá nic dělat. Šel jsem k ní a ona se rýsovala rukou, obejděte rudu na druhé straně. Šel kolem a viděl, že ještěrek je zde nespočet. A všechno, poslouchej, je jiné. Některé jsou například zelené, jiné modré, které blednou do modra, nebo jako hlína nebo písek se zlatými skvrnami. Některé jako sklo nebo slída se lesknou, jiné zase vybledlé trávy a některé jsou zase zdobené vzory.

“Nerozlučuj se,” říká, “moje armáda, Štěpáne Petroviči.” Jsi tak velký a těžký, ale oni jsou pro mě malí.

A tleskala dlaněmi o sebe, ještěrky utekly a ustoupily.

Tak ten chlap přišel blíž, zastavil se, ona znovu zatleskala a řekla celá se smíchem:

“Teď už nemáš kam šlápnout.” Když rozdrtíš mého služebníka, budou potíže.

Podíval se na své nohy a nebylo tam moc půdy. Všechny ještěrky se k sobě schoulily na jednom místě a podlaha se pod našima nohama stala vzorovanou. Štěpán vypadá – otcové, to je měděná ruda! Všechny druhy a dobře vyleštěné. A je tam slída a směs a všechny druhy jisker, které vypadají jako malachit.

– No, teď mě poznáváš, Stepanushko? – ptá se malachitská dívka a ona propuká v smích.

Potom, o něco později, říká:

– Neboj se. Neudělám ti nic špatného.

Ten chlap se cítil mizerně, že se mu dívka posmívá a dokonce říká taková slova. Velmi se rozzlobil a dokonce vykřikl:

– Koho se mám bát, když jsem v žalu bázlivý!

“Dobře,” odpovídá malachitská dívka. “Přesně to potřebuji, někoho, kdo se nikoho nebojí.” Zítra, až budete sestupovat z hory, bude tady váš tovární úředník, řekněte mu, ale nezapomeňte na slova:

“Říkají, že hostitelka z Měděné hory ti, dusné koze, nařídila, abys vypadl z dolu v Krasnogorsku.” Jestli ještě rozbiješ tuhle moji železnou čepici, vysypu ti tam všechnu měď v Gumeshki, takže neexistuje způsob, jak ji získat.”

Řekla to a přimhouřila oči:

– Rozumíš, Stepanushko? Ve smutku říkáte, jste bázliví, nikoho se nebojíte? Řekni tedy úředníkovi, jak jsem ti řekl, a teď jdi ​​a neříkej nic tomu, kdo je s tebou. Je to vystrašený člověk, proč ho obtěžovat a zatahovat do této záležitosti. A tak řekla sýkorce modřince, aby mu trochu pomohla.

A znovu zatleskala a všechny ještěrky utekly.

I ona vyskočila na nohy, chytila ​​se rukou kamene, vyskočila a jako ještěrka se také rozběhla po kameni. Místo rukou a nohou měl tlapy zelené, ocas vystrčený, v polovině páteře černý pruh a hlavu měl lidskou. Vyběhla na vrchol, ohlédla se a řekla:

– Nezapomeň, Stepanushko, jak jsem řekl. Řekla ti, ty dusná kozo, abys vypadl z Krasnogorky. Pokud to uděláš po mém, vezmu si tě!

Ten chlap si dokonce v zápalu okamžiku odplivl:

– Fuj, jaký odpad! Abych si vzal ještěrku.

A vidí, jak plivá a směje se.

“Dobře,” křičí, “promluvíme si později.” Možná o tom budete přemýšlet?

A hned nad kopcem se mihl jen zelený ocas.

Ten chlap zůstal sám. Důl je tichý. Za hromadou rudy slyšíte jen chrápat někoho jiného. Vzbudil ho. Šli na sekání, dívali se na trávu, večer se vrátili domů a Štěpán měl v hlavě: co má dělat? Říct taková slova úředníkovi není maličkost, ale byl také, a je to pravda, zatuchlý – říká se, že měl ve střevech nějakou hnilobu. Aby se neřeklo, je to také děsivé. Ona je Paní. Jakou rudu může hodit do směsi? Pak si udělejte domácí úkol. A co je horší, je škoda předvádět se před dívkou jako vychloubač.

“Nebyl, udělám, jak nařídila.”

Druhý den ráno, když se lidé shromáždili kolem spouštěcího bubnu, přišel tovární úředník. Všichni si samozřejmě sundali klobouky, mlčeli a Štěpán přišel a řekl:

Minulou noc jsem viděl Paní měděné hory a ona mi nařídila, abych vám to řekl. Říká ti, dusná koza, abys vypadl z Krasnogorky. Pokud se s ní pohádáte o tuhle železnou čepici, vysype tam všechnu měď na Gumeshki, aby ji nikdo nedostal.

Úředník si dokonce začal třást knírem.

-Co děláš? Opilý nebo blázen? Jaká milenka? Komu říkáš tato slova? Ano, zkazím tě žalem!

“Vaše vůle,” říká Štěpán, “a to je jediný způsob, jak mi to bylo řečeno.”

“Bičem ho,” křičí úředník, “a svezte ho z hory a připoutejte ho do tváře!” A aby neumřel, dejte mu psí ovesné vločky a bez ústupků žádejte o lekce. Jen trochu – nemilosrdně trhat.

No jasně, toho chlapa zbičovali a šli na kopec. Dozorce dolu, také ne poslední pes, ho vzal na porážku – horší to být nemůže. Je tu mokro a není tu žádná dobrá ruda, měl jsem to už dávno vzdát. Zde přivázali Štěpána k dlouhému řetězu, aby mohl pracovat. Je známo, jaká to byla doba – pevnost. Všemožně si z toho člověka dělali legraci. Správce také říká:

– Chvíli se tady vychladni. A lekce vás bude stát tolik čistého malachitu – a zadal to zcela nevhodně.

Není co dělat. Jakmile dozorce odešel, Štěpán začal mávat klackem, ale ten chlap byl stále hbitý. Vypadá – dobře. Takhle padá malachit, bez ohledu na to, kdo ho hází rukama. A voda odešla někde z obličeje. Stalo se suché.

„Tady,“ myslí si, „to je dobré. Paní si mě zřejmě pamatovala.”

Jen jsem přemýšlel a najednou se rozsvítilo. Podívá se a Paní je tady, před ním.

“Výborně,” říká Štěpán Petrovič. Můžete to připsat cti. Nebojí se dusné kozy. Dobře mu to řekl. Pojďme se zřejmě podívat na mé věno. Také nevracím své slovo.

A zamračila se, prostě to pro ni nebylo dobré. Zatleskala rukama, ještěrky přiběhly, řetěz byl ze Štěpána odstraněn a Paní jim dala rozkaz:

– Zde rozdělte lekci na polovinu. A tak výběr malachitu je z odrůdy hedvábí.

“Pak říká Štěpánovi: “No, ženichu, pojďme se podívat na moje věno.”

A tak pojďme. Ona je vepředu, Štěpán je za ní. Kam jde, tam je jí všechno otevřené. Jak velké místnosti se staly pod zemí, ale jejich stěny byly jiné. Buď celý zelený, nebo žlutý se zlatými tečkami. Které mají opět měděné květy. Existují i ​​modré a azurové. Jedním slovem je zdobená, což se nedá říct. A šaty na ní – na Paní – se mění. Jednu minutu se leskne jako sklo, pak najednou vybledne, nebo se třpytí jako diamantová suť, nebo se zbarví do červena jako měď, pak se zase třpytí jako zelené hedvábí. Jdou, jdou, zastavila se.

Dále,” říká, “strakaté žluté a šedé ujedou mnoho kilometrů.” Proč je sledovat? A to jsme my hned vedle Krasnogorky. Toto je moje nejdražší místo po Gumeshki.

A Štěpán vidí obrovskou místnost a v ní jsou postele, stoly, stoličky – všechno je vyrobeno z královské mědi. Stěny jsou malachitové s diamanty a strop je tmavě červený pod černěním a jsou na něm měděné květy.

“Posaďme se,” říká, “tady a mluvme.”

Posadili se na stoličky a malachitská dívka se zeptala:

-Viděl jsi moje věno?

“Viděl jsem to,” říká Štěpán.

– No a co teď svatba?

Ale Štěpán neví, jak odpovědět. Poslouchej, měl snoubenku. Hodná holka, sirotek sám. No jasně, ve srovnání s malachitem, jak se může srovnávat v kráse! Prostý člověk, obyčejný člověk. Štěpán váhal a váhal a pak řekl:

“Vaše věno je vhodné pro krále, ale já jsem pracující muž, prostý.”

“Ty,” říká, “jsi drahý přítel, nekolísej.” Řekni mi rovnou, bereš si mě nebo ne? – A ona sama se úplně zamračila.

Stepan odpověděl přímo:

– Nemůžu, protože byl slíben další.

Řekl to a myslí si: teď hoří. A vypadala šťastně.

“Mladší,” říká Stepanushko. Pochválil jsem tě, že jsi úředník, a za to tě budu chválit dvakrát tolik. Nedostal jsi mého bohatství, nevyměnil jsi svou Nastenku za kamennou dívku. – A jeho snoubenka se jmenovala Nastya. “Tady,” říká, “je dárek pro tvou nevěstu,” a podává velkou malachitovou krabici.

A tam, poslouchejte, zařízení každé ženy. Náušnice, prsteny a další věci, které nemá ani každá bohatá nevěsta.

“Jak,” ptá se chlap, “dostanu se s tímto místem nahoru?”

– Nebuď z toho smutný. Všechno bude zařízeno a já tě osvobodím od úředníka a budeš žít pohodlně se svou mladou ženou, ale tady je můj příběh pro tebe – nemysli na mě později. Toto bude můj třetí test pro vás. Teď pojďme trochu jíst.

Znovu zatleskala, ještěrky přiběhly – stůl byl plný. Nakrmila ho dobrou zelňačkou, rybím koláčem, jehněčím masem, kaší a dalšími věcmi, které jsou vyžadovány podle ruského obřadu. Pak říká:

– Sbohem, Štěpáne Petroviči, nemysli na mě. – A jsou tam slzy. Zvedla ruku a slzy odkapávaly a mrzly na její ruce jako zrnka. Jen hrstka. – Tady máš, vezmi si to na živobytí. Lidé za tyto kameny dávají hodně peněz. Budeš bohatý,“ a on mu to dá.

Kameny jsou studené, ale ruka, poslouchej, je rozpálená, jako by byla živá, a trochu se třese.

Štěpán přijal kameny, hluboce se uklonil a zeptal se:

-Kde bych měl jít? – A on sám se také zachmuřil. Ukázala prstem a před ním se otevřela chodba jako štola a bylo v ní světlo jako ve dne. Štěpán šel touto štolou – opět viděl dost všeho zemského bohatství a přišel jen na svou porážku. Dorazil, štola se zavřela a všechno bylo jako dřív. Ještěrka přiběhla, nasadila mu řetízek na nohu a krabička s dárky mu byla najednou malá, Štěpán si ji schoval do prsou. Brzy se přiblížil dozorce dolu. Chtěl se zasmát, ale vidí, že Štěpán má nad hodinou spoustu triků a malachit je výběr, různé odrůdy. „Co si myslíš, že to je? Odkud to pochází?” Vlezl do tváře, podíval se na všechno a řekl:

– V této tváři se každý zlomí, jak chce. – A vzal Štěpána do jiné jámy a do téhle dal svého synovce.

Druhý den začal Štěpán pracovat a malachit prostě odletěl a dokonce i střízlík začal padat s cívkou a s tím jedním – s jeho synovcem – řekni, není nic dobrého, všechno je jen troska a zádrhel. Tehdy si toho všiml dozorce. Běžel k úředníkovi. Tak jako tak.

“Jinak,” říká, “Stepan prodal svou duši zlým duchům.”

Úředník k tomu říká:

“Je to jeho věc, komu prodal svou duši, ale my potřebujeme získat svůj vlastní prospěch.” Slibte mu, že ho vypustíme do přírody, jen ať najde malachitový blok v hodnotě sto liber.

Úředník přesto nařídil Štěpánovi odpoutat řetězy a vydal následující příkaz – zastavit práce na Krasnogorce.

“Kdo ho zná,” říká. Možná ten blázen tehdy mluvil z rozumu. A ruda a měď tam šly, ale litina byla poškozená.

Dozorce oznámil Štěpánovi, co se po něm požaduje, a on odpověděl:

– Kdo by odmítl svobodu? Pokusím se, ale když to najdu, je to moje štěstí.

Štěpán jim brzy takový blok našel. Vytáhli ji nahoru. Jsou hrdí, to jsme my, ale nedali Štěpánovi žádnou svobodu.

Napsali pánovi o bloku a on pocházel z, hej, Sam-Petersburg. Zjistil, jak se to stalo, a zavolá Štěpánovi.

“To je ono,” říká, “dám ti své vznešené slovo, abych tě osvobodil, pokud mi najdeš takové malachitové kameny, že z nich můžu vysekat sloupy dlouhé alespoň pět sáhů.”

“Už jsem se otočil.” Nejsem vědec. Nejprve volně pište, pak to zkusím a uvidíme, co z toho vyjde.

Pán samozřejmě křičel, dupal nohama a Štěpán řekl jednu věc:

– Málem jsem zapomněl – registrujte také svobodu mé nevěsty, ale co je to za příkaz – já sám budu volný a moje žena bude v pevnosti.

Mistr vidí, že ten chlap není měkký. Napsal jsem mu dokument.

“Tady,” říká, “jen to zkus, podívej.”

A Štěpán je celý jeho:

– Je to jako hledat štěstí.

Samozřejmě, Štěpán to našel. Co potřebuje, když znal celý vnitřek hory a pomohla mu i samotná Paní. Z tohoto malachitu vyřízli potřebné sloupy, vytáhli je nahoru a mistr je poslal na pažbu nejdůležitějšího kostela v Sam-Petersburgu. A blok, který Štěpán jako první našel, je stále v našem městě, říkají. Jak vzácné je o to pečovat.

Od té doby byl Stepan propuštěn a poté všechno bohatství v Gumeshki zmizelo. Sýkor modřinek se blíží hodně, ale více z nich jsou zádrhele. Bylo neslýchané slyšet o korálku s cívkou a malachit odešel a začala se přidávat voda. Takže od té doby začal Gumeshki upadat a pak byl úplně zaplaven. Říkali, že to byla Paní, kdo hořel pro sloupy, které byly umístěny v kostele. A ona to vůbec nepotřebuje.

Štěpán také neměl v životě žádné štěstí. Oženil se, založil rodinu, zařídil dům, vše bylo, jak má být. Měl žít hladce a být šťastný, ale zachmuřil se a jeho zdraví se zhoršilo. Takže se nám to rozplývalo před očima.

Nemocný muž přišel s nápadem pořídit si brokovnici a zvyknul si na lov. A přesto, hej, jde do dolu Krasnogorsk, ale nepřináší kořist domů. Na podzim odešel a to byl konec. Teď je pryč, teď je pryč. Kam šel? Sestřelili to, samozřejmě, lidi, hledejme to. A hej, hej, leží mrtvý v dole vedle vysokého kamene, vyrovnaně se usmívá a jeho malá pistole leží stranou, nevystřelená. Lidé, kteří přiběhli jako první, říkali, že u mrtvého viděli ještěrku zelenou a takovou velkou, jaká u nás ještě nebyla. Je to, jako by seděla nad mrtvým mužem, se zvednutou hlavou a slzy jí právě tekly. Když se lidé přiblížili, byla na kameni a to bylo vše, co viděli. A když mrtvého přinesli domů a začali ho umývat, vypadali: měl jednu ruku pevně sevřenou a zelená zrnka z ní byla sotva vidět. Jen hrstka. Pak se stala jedna osoba, která to věděla, podívala se na zrna ze strany a řekla:

– Ale je to měděný smaragd! Vzácný kámen, drahá. Zůstalo pro tebe celé bohatství, Nastasyo. Odkud vzal tyto kameny?

Jeho žena Nastasya vysvětluje, že mrtvý muž o žádných takových kamenech nikdy nemluvil. Dal jsem jí krabici, když jsem byl ještě snoubencem. Velká krabice, malachit. Je v ní mnoho dobra, ale nejsou tam takové kameny. Neviděl jsem to.

Začali ty kameny vyjímat ze Stepanovy mrtvé ruky a rozpadly se v prach. Nikdy se tehdy nedozvěděli, odkud je Štěpán získal. Pak jsme kopali kolem Krasnogorky. No, ruda a ruda, hnědá s měděným leskem. Pak někdo zjistil, že to byl Štěpán, kdo měl slzy paní z Měděné hory. Nikomu je neprodal, hej, tajně je tajil před svými lidmi a zemřel s nimi. A?

To znamená, jaká je paní Měděné hory!

Pro zlé je potkat ji zármutek a pro dobré je málo radosti.