Mladý nevolník se setkává s bájnou Paní z Měděné hory, díky ní získá svobodu, ale nenachází štěstí a klid. Na konci je hrdina nalezen mrtvý za podivných okolností.
Jednoho dne šli dva dělníci na vzdálenou seč, aby se podívali na trávu. Oba v hoře těžili malachit. Starší dělník byl „zcela zničený“ a mladšímu, Štěpánovi, „už začaly dělat zelené oči“.
Jakmile se dělníci dostali k sečení, na prudkém slunci zemřeli hlady. Lehli si do trávy a usnuli. Najednou se Stepan probudil, “přesně ten, kdo ho strčil do boku.” Vidí dívku sedící na kameni zády k němu a její černý cop nevisí jako u jiných dívek, ale zdá se, že má přilepený na zádech. Je to pohledná dívka, malého vzrůstu a čilá jako rtuť.
Štěpán chtěl s dívkou mluvit, ale najednou si všiml, že její šaty jsou ze vzácného hedvábného malachitu. Chlápek si uvědomil, že před ním je samotná Paní Měděné hory, a začal být nesmělý.
Od starých lidí, vidíte, slyšel, že tato Paní – malachitská dívka – ráda triky s lidmi.
Jakmile si to Stepan myslel, Paní se rozhlédla, usmála se a zavolala, aby si promluvila. Ten chlap se bál, ale nedal to najevo – “i když je to tajná síla, je to stále dívka,” je škoda, aby se chlap před dívkou styděl.
Přišel Štěpán a Paní ho požádala, aby se nebál. Chlap se rozzlobil: pracuje ve smutku, má se bát Paní? Malachite se jeho odvaha líbila a dala Stepanovi úkol. Musí svému úředníkovi říct, že on, „ucpaná koza“, se dostane z dolu a nerozbije její železnou čepici. Pokud úředník neuposlechne, Paní sníží všechnu měď natolik, že ji nenajdete.
Když to Paní řekla, vyskočila a rozběhla se po kameni jako zelená ještěrka s lidskou hlavou. Štěpán otrnul a ještěrka se otočila a křičela, že si ho vezme, pokud splní její rozkaz. Chlápek si v zápalu odplivl – “abych si mohl vzít ještěrku” – slyšela Paní, vybuchla smíchy a zmizela za kopcem.
pomyslel si Štěpán. Není snadné to říct úředníkovi a je děsivé to neříkat, protože Paní vás může potrestat, místo dobré rudy nastražte vábničku a vy se nechcete předvádět jako chvastoun. dívka.
Druhý den ráno Štěpán přistoupil k úředníkovi a sdělil mu slova paní. Úřednice se rozzlobila a nařídila chlapovi, aby byl spoutaný v obličeji, nakrmil prázdnou ovesnou kaší a nemilosrdně zbičoval. Dozorce dolu přidělil Štěpánovi nejhorší tvář – “je tu mokro a není tu žádná dobrá ruda.” A nařídil získat zcela nepřiměřené množství čistého malachitu.
Je známo, jaká to byla doba, pevnost. Všemožně si z toho člověka dělali legraci.
Štěpán začal máchat krumpáčem. Dívá se – práce jde dobře, z pod krumpáčem se valí ten nejjemnější malachit a obličej je suchý. Ten chlap si myslel, že to byla Paní, kdo mu pomáhá. Pak se objevila sama Malachita a pochválila Štěpána za jeho odvahu. Ještěrky přiběhly, sundaly chlapovi okovy a Paní ho vzala, aby se podíval na věno. Štěpán viděl všechno bohatství pohoří Ural.
Pak ho Paní přivedla do své nejbohatší komnaty se stěnami z malachitu a zeptala se, zda je připraven si ji vzít. Štěpán zaváhal a přiznal, že má snoubenku. Ten chlap si myslel, že Malachite bude naštvaný, ale vypadala šťastně.
Výborně, říká, Stepanushko. Pochválil jsem tě, že jsi úředník, a za to tě budu chválit dvakrát tolik. Nedostal jsi mého bohatství, nevyměnil jsi svou Nastenku za kamennou dívku.
Paní dala Štěpánově nevěstě velkou malachitovou krabici s bohatým dámským oděvem, slíbila od úředníka, že ho zachrání a zařídí pohodlný život, a nakonec nařídila, aby na ni už nemyslel.
Ještěrky přiběhly, stůl byl prostřen, Štěpán byl lahodně nakrmen. Paní se s chlapem loučí a slzy jí začnou téct a mrznout jako zrnka v ruce. Malachitová dívka nasbírala plnou hrst těchto zrn a dala je Štěpánovi „na živobytí“ – stály spoustu peněz.
Kameny jsou studené, ale ruka, poslouchej, je rozpálená, jako by byla živá a trochu se třese.
Chlápek se vrátil do dolu a tam už služebníci paní vytěžili dvojnásobné množství malachitu. Dozorce to překvapilo, Štěpána převedl na jinou tvář a tam měl taky práci. Dozorce rozhodl, že Štěpán prodal svou duši zlým duchům, a vše oznámil úředníkovi. Nedal najevo, že by se bál, ale přestal lámat Paní železný klobouk.
Úředník nařídil Štěpánovi, aby byl zbaven řetězu, a slíbil svobodu, pokud najde „malchitový blok v hodnotě sta liber“. Štěpán takový blok našel, ale svůj volný nedostal. Nález ohlásili mistrovi. Přišel „ze, poslouchej, Sam-Petersburg“ a znovu slíbil Štěpánovi svobodu, pokud najde takové malachitové kameny, že by z nich vytvořily „sloupy dlouhé nejméně pět sáhů“. Ten chlap nevěřil mistrovu „čestnému vznešenému slovu“ a donutil ho, aby předem podepsal osvědčení o svobodě jak pro sebe, tak pro jeho nevěstu.
Štěpán brzy našel vhodné kameny.
Co potřebuje, když znal celý vnitřek hory a pomohla mu i samotná Paní.
Sloupy vyřezané z tohoto malachitu byly umístěny v hlavním kostele Petrohradu. Od té doby malachit z dolu zmizel – zřejmě se Paní zlobila, že její kostel zdobí malachit.
Štěpán dostal svobodu, oženil se, zařídil si dům a farmu, ale štěstí ho nikdy nenapadlo. Štěpán chodil zasmušile a jeho zdraví se zhoršilo – rozplýval se nám před očima. Sehnal si brokovnici a začal chodit na lov, to vše na místo, kde se poprvé setkal s Paní. Nevykonal jsem její poslední rozkaz; nemohl jsem zapomenout.
Jednoho dne se Štěpán z lovu nevrátil. Šli jsme se podívat a našli jsme ho mrtvého a poblíž jsme si všimli zelené ještěrky – sedící nad mrtvým a pláče. Když Štěpána přivedli domů, všimli si zelených zrn v jeho pěsti. Znalý člověk se podíval a řekl, že je to měděný smaragd, vzácný a drahý kámen. Začali ho vyjímat z hrsti Štěpánové, ale ono to vzalo a rozpadlo se na prach.
Pak si uvědomili, že tyto kameny byly slzy paní z Měděné hory. Štěpán je neprodal, nechal si je jako suvenýry. Tady je, Malachite, „pro to špatné, když ji potkáme, je zármutek, a pro dobré je málo radosti“.
Převyprávěla Julia Peskovaya. Našli jste chybu? Upravte prosím toto převyprávění v People’s Briefly.
4147 719 18
Co můžete říci o převyprávění?
Co bylo nejasné? Našli jste chybu v textu? Máte nějaké nápady, jak nejlépe převyprávět tuto knihu? Prosím piš. Udělejme převyprávění srozumitelnější, kompetentnější a zajímavější.
